Hovada v Samopších

Před dvěma lety jsme s Ninou začaly chodit na čundry, tradici držíme stále. Tentokrát jsme vyrazily k Sázavě. Vycházíme z Mnichovic, první zastávka je senohrabská plovárna. Tady se nám zatají dech kouzlem místa, starými převlékacími kabinkami a přívozem. Vykoupeme se, doplníme ionty a lahve s vodou a míříme přespat na  zříceninu Zlenice.

 Je tu krásný přístřešek, takže odpadá napínání plachty. Napneme jen šňůru na usušení plavek. Nina dostává první bodance od ovádů, jasný signál, kdo na tomto čundru bude hlavní strava pro havěť.

 Blíž, než by bylo příjemné, se nachází chata s bujarou párty. Svítí úplněk a celou noc mě tlačí v žaludku špekáček, moje tělo, navyklé na kalorický deficit, ho odmítá strávit. Párty trvá celou noc. Připadám si, jako bych byla součástí. Špekáček letí ven už snad jen v soudržnosti s pařící mládeží. Mládež paří, stáří zvrací. Účastníci uléhají v 6 ráno a my vstáváme. Nezamhouřily jsme oko. Uvaříme si kávu, tentokrát už máme sebou plynový vařič, voda bublá ach, blahodárný nápoj nás zachraňuje před smrtí. 

Vyrážíme brzy, jdeme směr Samopše. U cesty se polovznáší nafukovací balónek ve tvaru srdce. Má připevněný pohled. Tak to je klika, nevěřícně zkoumáme německou adresu. Ten balonek musel uletět přes 200 kilometrů. 

Navštívíme lesní bar, hodně jsme o nich slyšely, ale ještě nikdy nepotkaly. Osvěžíme se nápoji a tyčinkami. Balonek tam vnutím jedné malé návštěvnici, jelikož připnutý na batoh mi naráží do hlavy a nemůžu se zbavit dojmu, že na mě útočí nadrozměrný hmyz.

Míjíme lávku s nápisy "nebezpečí, zákaz vstupu". Lávka vypadá normálně, nicméně uposlechneme cedule a držíme se stále na stejném břehu řeky. Jakmile se Nina vzdálí, usedají hovada i na mě. Po prvním štípanci se prozíravě držím zbytek cesty u Niny. Je to užitečný souputník, nejen, že nese asi tři sta mini vychytávek na kempování včetně plátkového mýdla, ale stahuje k sobě veškerý hmyz. Trpí. Trpí nahlas, škrábe se a já jí okřikuju ať si to neškrábe, že to bude ještě horší. Ano mami.  

Cesta je dlouhá, je teplo, bolí mě záda, Ninu bolí nohy a štípance. Přicházíme k Samopším, zde je také lávka, tentokrát bez cedulí, ale její stav je tak pět minut před spadnutím. Nemáme jinou možnost, na brod je tu  dost vody. Lávka má částečně zborcené pilíře a pochozí mříž je na mnoha místech propadlá. Je to stezka odvahy, opatrně našlapujeme. 

Vidina sprchy, jídla a piva na konci lávky je silnější, než pud sebezáchovy. Omrkneme místo, tentokrát mastňácky ukotvíme v kempu, jsme grogy a nemáme sílu něco hledat. Zdolaly jsme svůj osobní rekord v počtu kroků. 48 tisíc! To už asi nikdy nepřekonáme. Ohniště vypadá slibně, plachtu napneme co nejdál od ostatních stanů a snášíme dřevo. V mezičase se nám k ohništi přesune ukrajinská rodina s grilem, vypadá to na mejdan. Opatrně se ptám, jak dlouho tam tak asi budou pařit, jestli se nemáme ještě přesunout. Neví. Néé my už nechceme další probdělou noc. Upečeme si hermelín v epesních mističkách, lahoda. Po předchozí divoké noci odpadáme jako mimina. U ohniště je stále živo, ale tentokrát je nám to jedno. Luxusní vyspání a wc v kempu, co víc si může člověk přát. 

Za ty dva roky jsme se staly survival mistryněmi ve skladování a nošení veškerého vybavení v co nejmenší formě. Nevadí, že do ručníku 10x20 cm se prostě neutřeš, máš ručník? Máš. Beru mini pastu na zuby, která stojí stejně, jako velká pasta, ale 50 ušetřených gramů,  nekup to.  Hrajeme oficiálně nevyřčenou soutěž, kdo vytáhne menší věc z batohu. Nině vytřu zrak s koncovkou sundanou z elektrického kartáčku. Čištění zubů se stává mistrovstvím jemné motoriky palce a ukazováčku, které musí suplovat zbytek sonického stroje, ale dalších 20g úspora. Trumfne mě naporcovanou zubní nití v malém sáčku. Potřebujeme sprchu, Nina vytasí své slavné plátkové mýdlo, které 5x nesla zbytečně, pošesté se nám šikne. Honíme kluzké plátky mýdla po těle a jsme jako znovuzrozené.

Kemp Samopše je bývalý pionýrský tábor pro děti zaměstnanců Poldi. Jezdil tam můj táta, jednou jsem tam byla i já. Byl to takový zážitek, který moje paměť naprosto vytěsnila. Snažím se rozpomenout, nevybavuji si vůbec nic. Historie tam dýchá na každém kroku a dlouhé baráky mi  připomínají koncentrační tábor. Možná to je důvod, proč si nic nepamatuju.  Gulag. V hospodě jsou vesměs kladeňáci, kteří sem jezdí vzpomínat. Nechápu na co. Z pionýrských táborů mám leda trauma.

Třetí den si dáme pohodu, bolí nás všechno. Děláme často přestávky, smočíme si nohy. Všechna občerstvení jsou na druhé straně, sakra. Budeme brodit a riskovat, že si namočíme věci? Radši ne. Docházíme do Českého Šternberku. U nádraží je jídelní lístek celý smažený, dáváme si utopence jako nejmenší zlo. Vyběhneme na hrad.. eh.. tedy vyplazíme se, abychom zjistily, že v hradní kavárně vaří hotovky. Tohle byla rána pod pás. Dáváme si aspoň dezert s kafíčkem. Za hodinu nám jede vlak domů, nádraží je plné vodáků a je z něj nádherný výhled na hrad. Ach jo, proč už je neděle, sedíme smutně a loučíme se s hradem, čundrem, hovady a řekou. Tak zas příště.

Takže tak.

A co sežralo toto léto vás?

Vaše Helga

Našly jsme svatební balonek, pohled odeslán zpět

Pionýrský tábor Samopše

Luxusní vývar v Samopších

Český Šternberk

Vražedná zátoka

Egypt mě uchvátil před třemi lety svým podmořským životem. Od té doby se zrodila tradice jezdit pravidelně do Marsy Alam a nabažit se šnorchlování na celý rok dopředu. A hezky masochisticky v létě, kdy je přes den krásných 40, v noci 30. God bless klimatizejšn. Předchozí dva pobyty sloužily jako nácvik střevní odolnosti a vyjednávání o cenách.  Tentokrát  jsme změnili destinaci a zvolili menší resort Shams Alam jižně od Marsa Alam. Takový resort pro důchodce, veškerý život a děti pohlcuje vedlejší hotel se skluzavkami a animačním programem. Klid zaručen. 

Je nás letos sedm, šest žen a jeden syn. Všichni rádi šnorchlujeme, kromě Hanky. Hanka jede relaxovat, číst. Sice jí přemlouváme, aby se šla podívat s námi do vody, marně. Je to náš suchozemský záchranný bod, vlastně je to asi dobře, pokud by nás posvačil nějaký mořský tvor, zjistí se to dřív, než na konci zájezdu. Hanka si sebou bere kolegyni z práce, která má panickou hrůzu z moře. Tentokrát nebude na břehu sama a to je dobře.

Týden ubíhá, nejodvážnější trojka se ještě před snídaní vypraví pěšky do vedlejšího 2 km vzdáleného resortu - toho se skluzavkami a animacemi. Odsud se dá splout po proudu podél korálů zpět do našeho hotelu. Bereme bójky, lékárničku, vodu, ploutve, mobil ve vodotěsném pouzdře. Pro jistotu si ukládám telefon na egyptské záchranné složky. Jediné, co mi schází ke štěstí je záchranná světlice.  Molo je zavřené, je sedm, otvírá v osm, snažíme se ho obeplout, ale mezi korály se nám nedaří najít cestu. Kromě toho zjišťujeme, že pravidelný proud dneska proudí přesně opačným směrem. Na nedochvilnost a nespolehlivost v Egyptě jsme už zvyklé, ale že jsou nespolehlivé i proudy, to nás překvapilo. Vracíme se na břeh a vidíme lidi v blízkém potápěčském centru. Marta má spásný nápad, jít se tam zeptat na zapeklitosti nadcházející cesty. Ještě, že jsme se zeptaly! Nachází se tam vražedná zátoka, ze které se těžko dostává i zkušeným plavcům. Snažíme se namemorovat mapku, nasáváme každou informaci jak se zátoce vyhnout, ale jsme z toho silně nervózní. "To je jednoduchý, až uvidíte velký korál, musíte zahnout doleva." Radí nám zkušený ploutvista. 

Molo už je otevřené, kdo půjde první? Kdo nás přivede na smrt? "Ok, tak já jdu první." nervózně vydechnu, přijmu zodpovědnost za naše tři životy a plujeme. Holky se kochají, juchají a výskají nad krásným deset metrů hlubokým korálem. Já  hledám velký korál. Sakra, co je velký korál, tady je všechno velké! U první anomálie, která by odpovídala popisem zátoce i přes pochybnosti zatáčíme doleva. Byla to ona. Konečně si začínám užívat cestu i já, i když už jsme na cestě dvě hodiny a od kopání proti proudu se nám začínají dělat z ploutví puchýře a prázdné žaludky nám škrundají. Do hotelu dorazíme v půl desáté, vysílené, ale hrdé, že jsme to daly, běžíme na snídani. Za dva dny tam vyrazíme znovu, tentokrát nasnídané a sebevědomé, proud jde správným směrem, viditelnost suprová, už si to už užijeme všechny.  

Hanky suchozemská parťačka Věrka, ta s panickou hrůzou z moře, s přezdívkou "Levák bob" (vznikla nerovnoměrným opálením levého boku) se osmělí a jde se aspoň vykoupat do moře. Zatímco na mělčině tlacháme, ostražitě se rozhlíží po podezřelých ploutvích. Najednou jí zazáří očka a vytahuje z vody mušli. "Holkyy mám mušličku!" Podlouhlou. My zkušené potapičky na ní křikneme, ať to okamžitě pustí. Může to být jedovatá homolice, a její trauma z moře je dvojitě zpečetěno.  Nebyla to ona, ale aspoň si to zapamatuje, že se v moři na nic nesahá. 

Na pláž prý připlouvá Dugong čili mořská kráva se napást, čekáme na ní 4 dny, ale vždycky na špatném místě. Píšu domů, že čekáme na mořskou krávu, odepisují mi, že je nás tam dost, že nemusíme čekat ještě na další. 

Na pláži se dá půjčit windsurf. Bilancuji, jestli prošvihnout mořskou krávu a jít surfovat. "Holky, vsaďte se, že vlezu na prkno a  kráva připluje." Proškolená Pálavou se vydávám na své první mořské dobrodružství. Dostávám instrukce, jak proplout mezi korály na volné moře. Z korálů jsem nervózní, nejen že bych je nerada zničila, ale tento typ peelingu by mým končetinám neprospěl. Dál v moři jsou plnohodnotné mořské vlny. Vlny!  Na tohle z Pálavy nejsem zvyklá. To už je skoro jako surfování na Havaji. Mám strach. Musím se otočit, ale pořád padám do vody. "Helgo, seber se," mluvím už na sebe nahlas. "Zpívej si, to ti pomůže." První co mě napadne je "U stánků, na levnou krásu.." sápu se na prkno, se zpěvem na rtech, prokládám to motivačními výkřiky "To dáš, to dáš, to dáš.. postávaj a  smějou se času.. ruku sem nohu sem, otočka, to dáš.. s cigaretou a holkou, co nemá kam jít." Pomohlo to, kurz srovnán, vracím se ke břehu s Holubím domem na rtech. Blížím se ke břehu a vidím hlouček šnorchlistů, je tam. Dugong. Já to věděla. Kamarádka mi půjčí brýle, seskočím z prkna a taky ho zažiju mazlíka. Když prkno odevzdám, zastavují mě náhodně lidi, že na mě koukali a měli strach.  "Nebojte, mám kurz na Pálavě, a padala jsem do vody záměrně, neboť jsem se chtěla osvěžit"

V našem malém resortu jsou celkem tři obchody. V jednom se dá zakoupit  místní parfém. Věrka už kdysi jeden měla a touží po něm. Najímá si mě jako smlouvače. Přicházíme do obchodu a ještě netušíme, že nás čeká dvouhodinový ceremoniál s pitím čaje, čicháním vůní, kouřením šíši a tvrdým závěrečným smlouváním. Prodavač se představuje jako Samdoktoribrahim. Parfém se prý míchá individuálně. To nám ještě nepřijde divné, ale když mi chytne ruku a nozdrama mi sjede předloktí sem tam a vrhá se vzápětí na můj krk, aby udělal totéž, uskakuju. Je to  úchylné, nechutné a perverzně vzrušující. Vůně se míchá individuálně podle vůně naší kůže. Moje kůže byla celý den v moři, pochybuju, že chobot Samadoktora vůbec něco zachytil kromě mořské soli a tělních tekutin dugonga a turistů. Dostanu svou vůni, ale je dost sladká. Okomentuju to, že to nechci, voním jako ananas. Nejsem tady kvůli vůni, ale kvůli smlouvání. Kromě toho nedůvěřuju chemickému složení čehokoli egyptského, vodou počínaje. Samadoktoraibrahima to trochu rozhodí, ale je to součástí mé strategie, připravuju si půdu na smlouvání. Věrka byla proškolena, nesmí vypadat zoufale toužebně, celé odpoledne trénovala laxní výraz tváře s náznaky nezájmu. Přichází k nám jediný chlapec zájezdu ze zvědavosti, než stihne pozdravit Samdoktor už je na něm přisátý svým mocným nosem. Chlapec vytřeští oči, ale nakonec dostane vůni, která voní na rozdíl od mého ananasu velmi dobře. Pokaždé, když se doma polije tou vůní, zakalí se mu zrak vzpomínkou na nozdry Samadoktora sjíždějícího jeho předloktí. Podařilo se nám cenu stáhnout o 15 dolarů, výkon mohl být lepší, na tento výsledek nejsem moc hrdá.

Poslední den je rozvolněná atmosféra, povolíme kohoutky s all inclusive drinky. Věrka prohlásí asi po dvaceti nápojích, že má dostatek kuráže jít s námi  šnorchlovat. Ženy jí objednají ještě dva drinky, na udržení té odvážné hladiny, dostává školení, bójku a všichni plaveme kolem ní jako její strážci. Plujeme k nejbližšímu korálu se sasankou a klaunem "nemo". Je z toho unešená. Hanka právě ztratila svého parťáka suchozemce. Konvertovala k ploutvonožcům. "Holky, to je taková nádhera, proč jsem se nevožrala už první den?" 

Odlétáme, konec, fin, the end, z okénka zahlédnu pyramidy, taková hezká tečka za tím naším výletem.

Takže tak, a jaký máte vztah k moři vy?

Šnorchlování zdar

Vaše Helga

sýýr

najdi pyramidy