Mé druhé já je Jéžiš Kristus, ne kecám, fakt není

Zcela náhodně jsme se ocitly se Zorkou v kostele. Nějak na mě dolehly ty Vánoce a přes největší odpor dcery zůstáváme. Je to prý nějaká mše pro děti a nevěřící rodiče. Dávám jim šanci a nostalgicky békám koledy, zatímco Zora střídavě přelézá a podlézá lavice v kostele.

Je to celkem divočina, pár dětí kupodivu sedí, zejména ti jedinci, kteří sedí někde uprostřed lavice a tudíž se nemohou vymanit ze sevření boků rodičů. Ta šťastnější děcka sedí na kraji lavic a mají volný rozlet. Navštěvují se a klidně přechází uličkou. Kazatel si troufne vždycky tak na minutový proslov o Ježíši Kristu, snaží se hoch, to se musí uznat. Přesto to neba ani mě, a to musím říct, že mám po 5 leté mateřské celkem vysoké "trpělivostní" skills (si musím trochu zamachrovat s AJ, prej je to in). Takže slyším "panenka Marie blá blá blá blá do Betléma blá blá blá narodil se blá blá blá.. " Končí minutové kázání, právě včas, navštěvování mezi lavicemi se změnilo v prudkou honičku. Po očku sleduju velmi optimistickou rodinu, každý člen si přinesl malou lucerničku se svíčkou. Začíná to být napínavé.

Přichází série koled. Zoře dochází všechna trpělivost. Tuším, že se to ještě vyvine, chci zůstat, slibuju jí mekáč, když to vydrží. Vím, pokleslé, nevýchovné, ale funguje to. Kazatel je zručný řečník, zapojuje publikum. "A jestlipak víte děti, jak je to dlouho, co se ten Ježíšek narodil?" Zvedne se les malých třepotajících se ručiček. První třepavá ručička, "já myšlím, že padešát let". Kazatel s klidem profesionála zavrtí hlavou, pokračuje k další třepotající se pažičce " a co ty chlapče, jak dlouho?"

"Dvě stě let", kazatel tiše povzdechne, jde dál. Děti navyšují příhozy. Když je částka na 500, kostelem to šumí. Vzrušení a napětí by se dalo krájet. Jsme na tisícovce. Čekám, které děcko si troufne na milion. Příhozy překazil nějaký starší sourozenec a hlásí, že dvatisícepatnáct, a tím končí veškerá zábava.

Zjišťuju, že jsem už dost promrzlá a že rodina s lucerničkami kostel dnes asi nepodpálí, tak se balíme a jdeme do svatyně fast food. Jaký kontrast. Takový jin a jang. Fast food - Kostel. Je potřeba žít duševně a duchovně vyváženě. Ale musím uznat, že v kostele je nádherná akustika, a kdyby tady probíhaly mše ve stylu Gospel, asi bych se na tu víru i dala :-). A to ani neumím zpívat. Jdou na to tady špatně ti pánbíčkáři, pak nemáme být téměř všichni ateisti.

Ideální Vánoce aneb to tričko si nesundám!

I letos byla snaha o ideální Vánoce, jo, ještě mě to trochu baví, tak proč ne. Kupuju s dětmi vánoční stromek, děti běhají v ohradě se stromky, zvolávají "hurá, jsem v lese, sláva jsem v lese", uvědomuju si, že bychom měli v nejbližší době vyrazit do lesa, evidentně už si nepamatují, jak to tam vypadá.

Říkám dětem, že musím do bankomatu, že si stromek zatím jen zamluvím. Kvítek jde oznámit pánovi od stromků, že "maminka nemá peníze" , pán se na mě soucitně podívá a jde obsloužit jiného zákazníka. Zora mezitím zkoumá smůlu na bundě a na rukou, snaží se ji nenápadně otřít o Kvítka.

Dokonce jsem kvůli Vánocům začala žehlit i častěji než 1x za měsíc,abych toho na svátky neměla hromadu. Manžel se na mě z gauče zálibně dívá a škemrá abych sundala při tom žehlení tričko. "V televizi nic nedávají, ať mám na co koukat", říká a smutně kouká. Samozřejmě nic nesundavám, protože bych umrzla. Prý "ne, neumrzneš, ta žehlička hřeje dost, ne?" Mlčím a žehlím. Utírá slinu a vrací se k tv reklamám.

Přichází Zora že se jí ještě nechce spát (uf, teď už si to tričko neprosadí) a z předchozích rozhovorů nasazuje těžký kalibr, jak se prý narodila. Odsekáváme, že jsme jí koupili v obchodě a mazej spát. Ne ne, já vím, jak jsem se narodila, maminka mě vyčůrala. Přemýšlím, jestli je už čas jí oznámit, jak to tam dole funguje, ale polykám vysvětlování a posílám jí do postele.

Peču ještě večer cukroví, zase škemrá ať si sundám tričko. Odmítám, přece nezmrznu, a že ta trouba to tam sice vyhřála, ale ne dost. Utírá slinu a odchází zklamaně k tv reklamám. Linecké už je tmavě hnědé, ale maskuju to a tvrdím, že je kakaové. Zítra si ho nese Kvítek do školky, ráno mu ještě musím zopakovat, že je to kakaové cukroví, přece ty spáleniny nevyhodím. Prostě ideální Vánoce.